Slavní Čeští Chodci
Nohy jsou počátkem 19. Století jediným dopravním prostředkem těch, kteří mají hluboko do kapsy. Občas se sice někomu podaří stopnout si vůz, ale jinak se chodí pěšky. Běžná denní porce poutníků čítá 20 až 30 kilometrů, ale ani 50 není výjimkou. Nechodí se však jen z nutnosti, ale také pro radost. Poutníci chtějí uspokojit svojí vědychtivost, rozmnožit znalosti o své zemi a co nejkrásněji trávit volné chvíle. Romantický duch jim velí nořit se do lůna hvozdů, bloumat po hradních zříceninách, zdolávat horské velikány. Duch vlastenecký je vede po stopách naší historie. Zapět si lidovou píseň do pochodu se vítá!
(*
* Jednoho dne se mi náhodou, tedy v nekonečné frontě u pokladny jakého si supermarketu, dostal do ruky časopis HISTORY revue. Na oko fajn a tak jsem vzal plátek sebou domu. Doma jsem ho podrobil důkladnější analýze a svým obsahem mě potěšil. Největším objevem ovšem bylo, že v tom nejsme sami. Tím myslím noční turistiku. Věřím, že se někde vyskytují lidé našich zálib, ale že jde o koníčka s takovými kořeny jsem netušil. Píše se zde o chodcích zvučných jmen jako je Karel Kramerius, Miroslav Tyrš a Karel Hynek Mácha, toho bych tedy z dovolením pasoval za praotce nočních chodců a tuto stránku mu věnoval. Nechť je mi odpuštěno redakcí onoho časopisu, že použiji citace z jejich článku. Nedalo mi to a musím se s Vámi o tom všem podělit **).
Romantický poutník Karel Hynek Mácha
(Praotec nočních chodců)
Žil: 1810-1836
Kdy putoval: ve dne v noci, zhruba v letech 1830-1835
S kým: s přáteli nebo sám
Zaznamenané trasy: více než stovka českých hradů, především okolí Křivoklátu, Bezdězu, České středohoří, Krkonoše a cesta do Itálie
Přínos cest: zápisky, kresby, inspirace, láska (** i toto se může na cestách přihodit **)?
Perličky z básníkových nočních akcí
- Studentská společnost se právě veselí v staropražské hospůdce. Jen v rohu sedí zadumaný muž. „ Jsem dnes nějaký mrzutý: Asi si vyjdu na Karlštejn,“ prohlašuje Karel Hynek Mácha. V půl desáté se vydává na cestu a putuje celou noc. Druhý den přijde trochu později na přednášky.
- Jako vůdce svých spolužáků slouží Karel Hynek Mácha v červnu 1832 při jednodenní pěší pouti na Karlštejn. Úspěch ale příliš nemá. Nejenže skupina v noci bloudí a spadne do rokle, ale na hradě ji čeká nemilé překvapení. Když studenti otevírají dveře od komůrky, kde podle průvodce kdysi byly uloženy korunovační klenoty Karla IV., objeví tu zcela nekrálovské exkrementy. Vlastenci jsou šokováni, a aby se odreagovali, na zpáteční cestě hulákají národní písně. To se moc nelíbí bdělé rakouské policii, takže za pár dní si nezbedné studenty zvou na policejní hejtmanství kvůli pobuřování. (** Tak to je opravdu smůla, ale sranda asi byla **).
Mácha chodec
Nedělní špacír po pražských parcích Cibulce nebo ve vinohradské Kanálce dokáže neklidného ducha Karla Hynka Máchy upokojit jen z části. Potřebuje uniknout z „trudné komnaty“, jak sám říká ponuré světničce u bytu rodičů na pražském Dobytčím trhu (Dnešní Karlovo náměstí). Tady Karel Hynek hltá díla romantických spisovatelů, tady se probouzí jeho touha rozběhnout se do dálek a vnímat krajinu. Obyčejná výletní místa za pražskými branami mu však nestačí. Je v dobré chodecké kondici, a tak vyráží dál. Osudným se mu stává výlet na Benešovsko.
Nešťastná láska z myslivny
15. srpna 1832 se koná v Benešově posvícení. Mácha se sem vypravuje se svým spolužákem Václavem Machem. Večer si zahraje s místními ochotníky divadlo a pak hurá na ples. Všichni se kolem mladého studenta točí, on však má oči jen pro jednu dívku. Marinka Stichová, dcera lesníka z nedaleké myslivny Želetínky, mu učaruje. Zamilovaný Mácha stihne při návštěvě své dívky ještě oběhnout Konopiště, Český Šternberk a další hrady v okolí. Na Marinku si ovšem myslí i lesní adjunkt, sloužící u jejího otce. Milenci se nakonec rozcházejí a Mácha dlouho smutní po ztracené lásce. V myšlenkách je u ní i při své pouti do Krkonoš.
Se stínem smrti na Sněžku
Za úsvitu 20. srpna 1833 vyráží Mácha na pouť do Krkonoš, kterou si do detailu naplánoval. V cestovním vaku nese zápisník, do kterého si bude zaznamenávat detaily cesty a hlavně kreslit. Cestou přibírá nejvěrnějšího přítele, právního koncipienta Eduarda Hindla (1811-1892). Jejich kroky směřují k Bezdězu. Tam Mácha uchvácený západem slunce přenocuje. Inspiraci zúročí příští rok v povídce Večer na Bezdězu. Pátý den cesty končí v Radimi poblíž Jičína u Máchova přítele Jana Beneše. „Do roka tu najdete věnec na mém hrobě,“ prohlašuje Beneš, který má tuberkulózu v pokročilém stadiu. Umírá 16. ledna 1834. Toto setkání rozervanému Máchovi na dobré náladě nepřidá. Konečně 28. srpna se zapisuje do pamětní knihy na vrcholu Sněžky. Při tomto poněkud trudomyslném putování urazil z Prahy na Sněžku trasu dlouhou 270 kilometrů, svou dosud nejdelší pouť po vlasti. Čeká ho však cizina…
Cesta do Benátek
Ve světle šedém plášti s červenou podšívkou a zlatými knoflíky, ve vysokých jezdeckých botách s ostruhami a červenou čapkou je Mácha nepřehlédnutelný. S přítelem právníkem Antonínem Strobachem (1814-1856), míří 4. srpna 1834 do italských Benátek. Spí někdy na seně nebo v lese, jindy v nejlepších hostincích. Obvykle jim k jídlu ale musí stačit mléko a kus chleba.
Nemohou se však nabažit rakouského vína. Hned při vstupu na rakouskou půdu 8. srpna ho vypijí šest žejdlíků (asi tři litry). V tomto tempu konzumace pokračují další dva týdny. A poutníci si zřejmě dopřávají i jiných zábav. „Holky na nás braly,“ zapisuje si Mácha 13. srpna do deníku. Užije si také alpských velikánů při přechodu Brennerského průsmyku a 24. srpna už vplouvají na gondole do Benátek. „Poprvé viděli Benátky, slaná voda, Vlaši šidili.“ Takto zkratkovitě si Mácha vede poznámky. Po italské pouti urazili oba přátelé zhruba tolik, jako by obešli celou Českou republiku. Na cestě byli, přes měsíc. Denně museli ujít průměrně 40 kilometrů.
______________________________________________________________________
** Jistě mi dáte za pravdu, že tento článek mě nemohl nechat chladným, a že jsem s tím musel ven, pod značkou ** jsou mé poznámky ke článku.
Čerpáno z HISTORY revue
(Jindra)